Zjištění 2/2

18. července 2008 v 15:57 | Shany Ann Farrel |  Rodičovské trable
Další část o malililinko delší než předchozí.
Další snad ještě dneska bo zejtra...
Severus Snape, známý bradavický netopýr, rozzuřeně přecházel sem a tam, jako tygr v kleci, po ředitelně. "Ne!" "Severusi…" "Ne!!" "Ale notak…" "Sakra Brumbále! Nedělejte si ze mě legraci, nejsem vám tu pro smích!" "Ale já si z tebe…" "Na takovéhle vtípky nemám nejmenší náladu! Radím vám dobře, nezkoušejte mě dnes naštvat!" "Já si z tebe nedělám legraci, nechci tě naštvat, je to pravda! Ta dívka je tvá dcera!" Snape se zastavil, pomalu se k Brumbálovi otočil a sarkasticky se ušklíbl. Tak dobře, pokud ho chce Brumbál zesměšnit, on na jeho hru přistoupí. Jako by zapomněl celý jejich rozhovor, přešl ke křeslu naprosti řediteli a pohodlně se do něj usadil. "Takže, pane, co jste mi chtěl?" zeptal se jako by právě vstoupil do dveří. Albus si povzdechl. Tohle bude hodně, hodně těžké…
"Ahoj zlato." Kate Watsonová vykoukla z okna svého pokoje a okamžitě se začervenala. Před plotem stál Jason Morgan, nejžádanější kluk ze školy, emař, biker. Ale nejdůležitější bylo, že chodil s Kate. "A-ahoj… Já… ehm… T-to… er, ahoj… Ahoj Jasone…" tak strašně na něm visela pohledem, že nebyla schopná vypravit ze sebe cokoli inteligentního. Jason se pousmál.
"Víš, dneska máme výročí… Už jsme spolu měsíc… No tak sem myslel, že bysme zašli třeba někam na procházku…" "An-jo!" Kate zrudla šíleným způsobem. "Ehm, cože..?" Nějak sem ti nerozuměl." "Já… říkala, že jo, že bysme mohli… no…" Jason… Á, Jason už ZASE měl na tváři ten jeho sladkej úsměv. "No bezva, tak…" "Já se zajdu.. upravit. Počkej chvíli!" načež zapadla do svého pokoje a jala se "upravit".
Chvilka v podání Kate trvala skoro dvacet minut, ale ta doba stála za to. Jason, který se zabavoval hraním jakési hry na mobilu, když se na ní otočil, tak koukal doslova "jako tele na nový vrata". Katy vypadala naprosto senzačně. Dlouhá ofina černých vlasů jí zakrývala levé oko, zatímco na to druhé bylo perfektně vidět. Řasenka a černá linka na horním víčku zdůrazňovaly její světle modré oči. Trocha světlého make-upu a bezbarvý lesk na rty ničemu neuškodily, ba naopak. A oblečení… Sytě růžové tričko, černá mini a černé Conversky její dokonalý emo zjev dokrášlovaly. Kam se na ní hrabe Ashlee Simpson?! "Ehm… No takže kam půjdem?" koketně na Jasona zamrkala.
"Víte co?! Poslední dobou vás mám plné zuby! Nashle, odcházím, a až mi budete chtít sdělit něco důležitějšího, u sebe v kabinetu nejsem, budu se před vámi schovávat!" Snape doslova vyletěl z křesla a odkvačil si to ke dveřím. Natahoval se po klice, když… "Omlouvám se, Severusi, ale tohle jsem předvídal. Je zamčeno!" Brumbál opatrně sáhl po hůlce, poněvadž myslel, že na něj zaútočí. To ale neznal pověstné sebeovládání Severuse Snapea! Ten měl v tuhle chvíli opravdu sto chutí na ředitele skočit, ovšem zarazil se a pouze na něj zlostně pohlédl. "Promiň, ale nemůžu ti dovolit, abys teď odešel. To, co se ti snažím sdělit, je důležité!" "Já vás…" "Nech mě domluvit! A sedni si." To nebyla žádost, byl to příkaz a poněvadž Brumbál se, i přes svou přátelskou a milou povahu, umí pořádně naštvat, rozhodl se Severus, že se radši posadí a pokusí se vyslechnout ty nesmysly, co mu chce nahustit do hlavy. Jakmile se usadil, Brumbál pochvalně kývl a spustil: "Výborně. Teď ti vysvětlím, ani nezkoušej mě přerušit, proč se domnívám, že to děvče je tvá dcera…" "Ale ona…" "Říkám ti, abys mě nepřerušoval!! Mám dojem, že když jsi byl v sedmém ročníku, seznámil ses s jednou dívkou z irského Thormelu, která byla jedna ze skupiny thormelských studentů, kteří zde chtěly složit OVCE, nemám pravdu?" Snape se zarazil. Jak o ní sakra ten senilní dědek věděl?! Přece se všemožně snažili, aby jejich vztah utajili! Než se Severus přidal ke Smrtijedům a ona od něj utekla… "V té delegaci bylo pár desítek studentek. A ano, s několika z nich jsem se opravdu seznámil. Kam tím míříte?" Brumbál na své židli nepatrně poposedl. "Pamatuji se celkem přesně, kolik dívek v té delegaci bylo. A paměť mi dokonce zatím slouží natolik dobře, že si pamatuji i většinu jmen. Mám ale dojem, že jen jedna se jmenovala Ann… Ann Wilsonová, nemám pravdu?" Pomněnkově modré oči se zadívaly do těch černých, které okamžitě zchladly. "Nemáte pravdu! Nikoho takového neznám!!" "Ale Severusi…" "Proč to, ksakru, děláte, Brumbále! Proč to děláte, proč se šťouráte v minulosti jiných, když vám to stejně k ničemu není! No tak proč?! Proč bezdůvodně otevíráte staré rány?! Dělá vám to dobře?! Dělá vám dobře, když připomínáte jedné ubohé existenci pokažený život?! Tak řekněte!" Snape se úplně přestal ovládat. Rozčilením se z něj uvolnilo spoustu magie. Židle od něj několik metrů odlétla a narazila do knihovny, ze které vyrazilo několik knih a začaly splašeně poletovat po místnosti. Snape stál před Brumbálem a v jeho temných očích bylo vepsáno tolik zloby a… hlavně smutku. Smutku a bolesti ze ztráty blízké osoby, tuhle bolest on moc dobře znal…Tohle ale nechtěl. Vůbec tu bolest nechtěl Severusovi připomínat…
Přivřel oči a s povzdechem tichým hlasem ke Snapeovi promlouval: "Ne Severusi. Nedělá mi to ani trochu dobře a neměl jsem v úmyslu… tě rozčílit a… Omlouvám se. Promiň… Nechtěl jsem…" Brumbál na temnou postavu profesora lektvarů stojící před ním pohlédl a klasicky stařeckým způsobem zakroutil hlavou, jako by si stěžoval, že to dusné letní počasí mu nedělá dobře na kardiostimulátor (xD nevyložte si to špatně… x)). Pak zavládlo ticho. Brumbál pohledem propaloval Severusovu strnulou tvář. Severus pohledem propaloval desku Brumbálova stolu (a tak to tam všechno propalovali a propalovali až z toho málem byl požár x)). Pak Snape zničehonic vytáhl hůlku a přivolal si židli zpátky. Pak se posadil a s nečitelným výrazem odpověděl na ředitelův zamyšleno-omluvný pohled. "Vlastně," spustil nakonec. "máte pravdu. Já… Znal jsem jí… Když přijela z Thormelu sem, tak… Párkrát jsme spolu šli do Prasinek a… Byli jsme dobří přátelé." nepohodlně se ošil. "A pak když jsme oba dokončili školu, tak jsem za ní do Dublinu často jezdil… My… Chodili jsme spolu… Když nám bylo devatenáct, tak se ke mně přestěhovala. Bydleli jsme v takovém malém mudlovském bytě, než… než jsem udělal tu šílenou blbost…" Severus sklopil pohled ke svým botám a tiše pokračoval: "Přidal jsem se ke Smrtijedům. Já… Ona, ona asi… Myslel jsem si, že o tom neví, ale… věděla. Jednou jsem se vrátil domů ze schůze a… Nebyla tam. Zbalila si… zbalila si věci a odešla… Pak jsem jí dlouho hledal, ale…" Bradavickému profesorovi lektvarů nepatrně vlhly oči, jak tak vyprávěl. Ale ne..! On se nerozbrečí! Nikdy!
Brumbál, který do té doby tiše poslouchal, udělal neočekávanou věc. Poplácal Snapea po ramenou a… podal mu kapesník, který však Severu s odporem odstrčil a tvrdě prohlásil "Nechci!". Jak jinak… V jeho očích však ale už nebylo vidět nic neobvyklého.
A zase ticho. Pár minut oba tiše seděli. Sledovali z okna zářivé odpolední slunce a nemluvili.
Až pak Brumbál to ticho prolomil: "Takže Severusi…" začal pomalu. "Pokud jsi jí znal," Snape po něm střelil varovným pohledem. "a pokud jste si byli blízcí… hodně… Když utekla, tak už… Mohla už být v jiném stavu…" "Ne!" "Jsi si jistý?" "Já… Naprosto! Nebyli jsme žádní blázni, aby… abychom bez ochrany…" "To jistě, jistě. Ale všechno jednou selže, nemám pravdu?" maličko se pousmál, když viděl pobouřený výraz v jeho tváři. "Kdyby byla těhotná, tak by mi to řekla?" "Vážně? Myslím, že každá matka chce pro své dítě to nejlepší. Tak proč by měla říkat Smrtijedovi, že s ním čeká dítě? Nevystavovala by tím sebe i dítě zbytečnému nebezpečí?" Na tohle Snape nevěděl co říct. Brumbál měl, ksakru, zase pravdu, do háje s ním! Že by Ann opravdu… Že by on měl opravdu dceru..? To není možné…
"A co… V tom případě jak to, že se jmenuje Watsonová? Ann se jmenovala Wilsonová, to VÍM naprosto JISTĚ!" "Ale Severusi, copak nevíš, jak je v dnešním mudlovském světě lehké změnit si jméno? V podstatě stačí jen vyplnit pár papírů… Ale myslím, že její staré příjmení měla ráda, tak si vybrala podobné tomu starému. Wilsonová, Watsonová - je to hodně podobné, co?" Brumbál se ponořil do svých bláznivých stařeckých myšlenek a Severuse ignoroval. "Dobrá, ale… Stejně nemáte žádné důkazy, že je to moje dcera! Ann se po tom, co ode mě utekla, mohla vyspat s prvním chlapem, co jí přišel do cesty, nemusí… to dítě nemusí být moje!" Brumbál se ušklíbl. Ten se jen tak lehce nevzdá…
Kate s Jasonem zrovna procházeli přelidněnou Dublin street. Vychutnávali si zář odpoledního slunce. Šli zrovna okolo nově dostavěného kina, když se Jason zastavil a tajuplně se usmál.
"Katy, víš, co teďko běží v kině?" zeptal se. Co to je za otázku? Jistě, že věděla! Dneska do kin měla vyjít premiéra prvního dílu ságy Darrena Shana. Kate Shana zbožňovala, měla všechny jeho knížky! Všemožně se snažila na tu premiéru sehnat lístky, ale bezúspěšně. Všechno bylo vyprodané. "No jasně… Dneska je premiéra na Shana. Lístky už nejsou, jestli myslíš na tohle. Proč se…" Slova jí zůstala na rtech, jenom nevěřícně sledovala dva kousky papíru v Jasonově ruce, kterou právě vytáhl ze zadní kapsy kalhot. "Ty… T-ty máš lístky na Shana..?" Jasonův úsměv se ještě víc prohloubil. "No, tak nějak…" "Ale jak…" "To víš, dobrý styky se vždycky hodí… Předpokládam, že bys na Darrena šla..?" "Předpokládáš? Páni, vždyť Shana miluju… Promiň… Chtěla sem říct, že ho mám ráda… no jasně, že bych na něj šla!" Hned na to si Jason zastrčil lístky zpět do kapsy a chytl Kate za ruku. "No bezva! V tom případě… Jdeme, film začíná za čtvrt hodiny!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama